Měl jsem být právník. Místo toho jsem v současné době zástupcem redaktora v Who What Wear. Legrační, jak věci fungují, že?

I když je moje současná pozice práce snů, je to pravý opak života, který jsem si kdysi představoval. Až do svých 17 let jsem nikdy nezpochybňoval myšlenku jít studovat práva. Kariérní cesta se mi vryla do hlavy – navzdory mé ambivalenci – hlavně kvůli rodičům. Stejně jako mnoho dalších asijských Američanů první generace, kteří vyrostli v tradičních domácnostech, jsem byl nucen pracovat ve finančně stabilním a váženém oboru, jako je medicína, právo nebo finance. Moji rodiče s dobrými úmysly měli za tímto smýšlením řadu složitých důvodů a věřili, že jako an Asijsko-americký, zažil jsem diskriminaci a potíže s prosazením se v kreativní oblasti, kterou to vyžadovalo subjektivní kritika.

Naneštěstí pro ně mě to vždy přitahovalo ke svobodným uměním a od mládí jsem rád četl a psal. V průběhu let bylo nápadně jasné, že mám blízko k psaní, a když jsem se rozhodl studovat angličtinu a literární žurnalistiku v na vysoké škole to byla menší volba než nutnost: cítil jsem, že psaní je jediná oblast, ve které skutečně vynikám, a byl jsem odhodlán zlepšit své dovednosti.

I když mi moje máma a táta nikdy nedali ultimátum ani se mnou o mé volbě nediskutovali na úrovni telenovely, neustále jsem pociťoval absenci jejich podpory v malých, nenápadných ohledech. Došlo k občasným rýpáním maskovaným jako náhodný komentář mé mámy. „Páni, dcera tety May je tak chytrá, co se týče plánování kariéry. Studuje biologii, aby mohla jít na lékařskou fakultu,“ přerušila mě, když jsem se jí snažil říct o Gay Talese, který vyučoval můj žurnalistický workshop. "Syn strýčka Tima dostává hned po vysoké škole šestimístný plat!" řekla po letech, když jsem uvažoval o přestěhování do New Yorku na pozici asistenta redakce, která by vyžadovala život v krabici od bot. Ale v té době jsem se rozhodl: chtěl jsem dělat žurnalistiku, ať se děje cokoliv. Také jsem měl hlubokou lásku a úctu k módě a doufal jsem, že spojím své dvě velké vášně, budu pracovat s ostatními kreativními mozky a budu součástí vzrušujícího, neustále se vyvíjejícího odvětví.

Nedostatek rodinné podpory komplikovala skutečnost, že jsem v té době nevěděl o mnoha Asiatech v terénu. Dnes je však tolik plodných spisovatelů a redaktorů, jako je Eva Chen, šéfredaktorka Šťastný; Michelle Lee, nedávno jmenována do stejného titulu na Nylon; a další úspěšné vzory, jako Mary H.K. Choi. Doufám, že mladí asijští Američané, kteří by mohli být chyceni v boji podobném tomu mému, uvidí, že tyto ženy ovlivňují toto odvětví silným, pozitivním způsobem a budou se cítit povzbuzeni, aby si šly za svými sny. Koneckonců opravdu věřím, že máte větší šanci na naplňující a lukrativní kariéru, pokud děláte něco, co milujete.

Má můj příběh pro mé rodiče šťastný konec? Poněkud. Během let, kdy jsem se vypracoval ze základní pozice v časopise, ve volném čase jsem byl na volné noze a nakonec jsem přišel pracovat do Who What Wear, Dokázal jsem svým rodičům, že jsem finančně stabilní, nezávislý, a miluji to, co dělám. Moje máma se však často zmiňuje, že bych měl přemýšlet o obchodní nebo právnické fakultě, že nikdy není pozdě uvažovat o alternativní kariéře. Ale také jsem zaslechl, jak si po telefonu povídala s přítelem o mé práci, a – troufám si to říct? – detekovala stopu hrdost v hlase, když popisuje milník v kariéře nebo jednoduše zmiňuje, jak moc se těším do práce den.

Dětské kroky.

Vaše odbočka k úniku: Vybral jste si jinou profesní dráhu, než kterou pro vás chtěli rodiče? Řekněte mi všechny o svých zkušenostech v komentářích níže!